Několik slov o zpovědi. V Bibli se o zpovědi nedozvíme.
Zpověď neboli svátost smíření je jednou ze sedmi svátostí katolické církve, vyplývající
z tradice, u nás v husitské církvi se zpověď praktikuje veřejným
způsobem, kdy kněz formuluje otázky obecně a věřící se k formulaci svým
nitrem připojují. Ušní zpověď máme zrovna tak, ale není využívána. Za svoji
praxi jsem se s ní v církvi čs. husitské nesetkal. Hovořím o
svátostné formě, která má určitý rámec obřadu. Jiné to je, kdy přijdou lidé a v soukromém
rozhovoru si vylévají srdce. Tato forma však je spíše rozhovorem, podobným posezení
u psychologa nebo kamaráda. Je tudíž otázkou, na co se Kačka přesně ptá. Pokud
se jedná o svátostnou formu, ta má tradici především v katolické církvi a
je v katol. kostelech hojně užívána. Tzv. nesvátostný rozhovor může být veden
spíše s důvěrníkem, kamarádem, aby člověk uvolnil psychické napětí a
zjistil pohled zvenku či z jiného úhlu. Považuji jej za zcela nutný,
potřebný a moudrý. Pokud člověk nechce řešit vlastní psychický přetlak a
domnívá se, že na veškeré své problémy si vystačí sám, potom se velmi
pravděpodobně dočká jistých psychických poruch a neadekvátního projevu jednání.
Co se týče svátostné formy, prošel jsem katolickou formací a mohl bych o tom
psát romány. Můj názor se zřejmě katolicky smýšlejícím nebude líbit, ale pokud
s nimi kněz nejedná jako psycholog, a zůstává-li zpověď na rovině kostelní
budky, kde se pravidelně požaluje seznam hříchů, který je odměněn povinností "pomodlit
se třikrát Zdrávas", takovou zpověď nepovažuji za nic vhodného, ba prospěšného
a přímo řeknu, že je to ztráta času i ostuda, že církev pokračuje v této praxi,
kdy svazuje člověka ve svědomí a činí z něj nesvobodnou bytost plnou
mindráků. Za dva tisíce let je to smutná vizitka, kdy církev nenaučila žít
člověka tak, aby byl příkladem a vzorem ve stvoření, naopak jej deformuje a
vede k tomu, aby jako zamindrákovaný stroj opakoval své "přečiny", vyznal
se z "hříchů", které za pár dní zopakuje. Životem je třeba jít s pokorným sebevědomím,
své těžkosti mohu konzultovat s kamarádem či kamarádkou anebo s někým,
komu důvěřuji, vždyť před Bohem není nic skrytého... A pokud člověk vyloženě potřebuje
svátostnou zpověď (např. při těžkých přečinech), potom ať vyhledá duchovní
osobnost (nemusí to být jen kněz), vždycky je to však o důvěře. To je můj
názor. R