Desatero

2012Ruda:

Dobré ráno, někteří si tu vykoledovali Desatero, tak jdeme na to. Sice to není ryze adventní téma :-))), ale je to náš celoživotní program, který by neměl být přehlížen. Desatero vychází z přirozeného zákona, který máme každý vtisknut do srdce, a je zformulován do pouhých deseti bodů, které kdybychom dodržovali, nemusela by si společnost vymýšlet stovky zákonů občanských. Čím více bodů a čím širší interpretace, tím větší dekadence společnosti, která postupuje opačně a hledá nikoliv dodržení či naplnění zákonů, nýbrž opak. Jako ideální společnost by se jevila taková, která by nepotřebovala ani to Desatero, nýbrž by žila a naplňovala jednoduché pravidlo – „vše je Láska“.

Desatero symbolicky tvoří dvě kamenné desky, kde ovšem příkazy nejsou stejnoměrně rozloženy, nýbrž první desku charakterizují 3 body vztahu člověka k Bohu a zbylých sedm bodů druhé tabule vyjadřuje vztah člověka k člověku. Jak je symbolika nádherná, že Mojžíš vytesal tato nařízení do kamene… Tvrdé srdce člověka rozumělo pouze přísnosti, proto je Starý Zákon plný tvrdých bojů, barbarských činů, nesmlouvavého jednání, podmínek atd. Až Ježíš přišel obrátit srdce k Bohu cestou lásky, oběti a porozumění. První bod hovoří o Bohu a jeho duchové podstatě: JÁ JSEM TVŮJ BŮH, NEBUDEŠ MÍT JINÉ BOHY MIMO MNE. V katolickém pojetí: „ v jednoho Boha věřiti budeš“.

Uvědom si, člověče, svůj žebříček hodnot. S.N.Lazarev hovoří ze své léčitelské praxe o tom, že o vše, co stavíme nad Boha, přijdeme. Dům, dítě, kariéra… o vše při nezdravém lpění budeme připraveni. Člověk je prvním přikázáním informován o tom, aby si v životě vytvořil strukturu, řád, žebříček hodnot. Život bez Boha je chaos. Jakmile si vytvořím např. z kariéry svoji nejvyšší prioritu, potom uctívám modlu, falešný přelud, znevažuji skutečnou hodnotu Ducha. To je zásadní priorita života - moje směřování. Ano, mohu, ba musím milovat svoji rodinu, práci, vše dělat s láskou, ale nemohu si tak počínat bez Boha, chovat se tak, že by v mém životě neměl místo. Jsem součástí veškerenstva, inteligentního systému…

A teď zas z kapku jiného soudku: Druhý bod Desatera: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ „Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jméno zneužíval.“ V katol. zjednodušeném pojetí: Nevezmeš jména Božího nadarmo.

Z prvního odstavce vyplývá značně okleštěná verze katolického výkladu. A proč? Nechci se dotknout ničího jemnocitu, ale pro rozsáhlou výzdobu barokních chrámů jako by katolická církev upravila výklad sobě na míru. Nechci, aby to vyznělo útočně, a z hlediska kunsthistorie jsou to jistě nádherné obrazy i sochy, krmící duši krásnem, avšak právě zpodobňováním Boha jako starce na mracích byl druhý bod Desatera nekonečně porušen a vytvořena pro člověka falešná představa, zkreslující a popírající podstatu Ducha. Výsledným efektem bylo zesměšnění, osobní pasivita a komplikace vlastní spirituální cesty, která se zavádějících představ musí nejprve zbavit, aby mohla postoupit na cestě poznání.

Z bibl. textu také vyplývá účinek rodové karmy a požehnání, osvícení léčitelé by potvrdili občasné příčiny chorob v kletbách či zatížení v rodové linii a naopak na mnohých rodech se zračí požehnání, nesené díky respektu k Božímu řádu. Do této kategorie lze zahrnout i práci se slovem. Člověk vůbec netuší, jakého privilegia se mu dostalo tím, že pracuje se zvukem, který dokáže modulovat do slov. Participuje tak na základním principu Stvořitelovy tvorby. Vždyť z Jeho počinu skrze Slovo vzešel vesmír. Každé slovo má svoji strukturu a energii, člověk by si měl počínat uvážlivě s touto dispozicí, zvláště u svatých jmen, která nesou vysoký vibrační potenciál. Pokojný den vám všem!

Třetí bod Desatera: Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. (Vkládám nejprve znění z bibl. knihy Exodus). V katol.: „Pomni, abys den sváteční světil“. V tomto doporučení je vyjádřena potřeba řádu, systému hodnot, uspořádání a rytmus, zpytování svědomí, přehlédnutí uplynulého času, chvála božství.

Bůh vložil do stvoření časové intervaly a vývojové etapy, které má člověk poznat a svůj život s nimi sladit. Když na konci 18. století ve Francii při revoluci došlo k převratu, měli revolucionáři pocit, že jim patří svět a že si jej vybudují podle vlastních pravidel. Zrušili tehdy sedmidenní týden jako přežitek a zavedli tzv. dekády, desetidenní týdny nové revoluční společnosti. Lidé to nějaký čas dokázali vydržet, ovšem dobytek nikoli, a začal ve velkých počtech umírat. Nebyl mu dopřán odpočinek. Nejde tedy jen o to, že se něco píše v Bibli a proto že se to musí. Desatero je doporučením, usnadněním pro člověka. Rytmus přírody či rytmus týdne je vložen do stvoření jako požehnání pro zúčastněné…

Světit neděli je pak přirozeným závěrem, který si církev vykládá trochu podle svého a svých ekonomických potřeb. Světit sedmý den můžeme procházkou v přírodě, pořádáním přátelského posezení, návštěvou divadla, muzea, kostela, zámku, zkrátka činností, která zračí dobro, která projevuje Boha v Jeho díle. Světit den neznamená sportovní aktivitu, kultivaci těla, ale ducha. Zvedněte při procházce hlavu v lese a obdivujte stromy – viděli jste někdy krásnější chrám? Je tento obdiv posvěcením dne anebo není? Ano, je třeba udělat něco pro povznesení svého ducha, pro společenství bratří a sester, Bůh nám však dal svobodu a je na nás, jak ji odpovědně použijeme onen sedmý den. Posvětit však neznamená promarnit.

ČTVRTÉ PŘIKÁZÁNÍ DESATERA: Cti svého otce a svou matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. (shodné s katol. pojetím). Ve čtvrtém bodě již přecházíme ke druhé desce Desatera, tedy ke vztahům mezilidským. Ano, v tomto bodě jsme výrazně prověřováni. Neseme své osobní zkušenosti, neboť každý vzešel ze dvou rodičů a mnozí se rodiči stali. A je i spousta těch, kteří s rodiči udělali neblahé zkušenosti. Žijí mezi námi dokonce lidé, kteří byli týráni, zneužiti; kteří nahlédli temné dno svých rodičů, topících se v láhvi alkoholu, drogách, prostituci… Jak je to potom se čtvrtým přikázáním?

Ano, přátelé, směle mohu říci, že tradiční interpretace je poněkud posunuta. Poukazuje na osobu místo na princip. Správnějším vyjádřením čtvrtého bodu by se jevilo: CTI OTCOVSTVÍ A MATEŘSTVÍ, nikoli osobu otce a osobu matky. Mnohdy si pokleslý rodič úctu skutečně nezaslouží, snad soucit, avšak nelze ctít někoho, kdo dítěti uštědřuje rodičovské napomenutí v podnapilosti a s lahví v ruce. Dítě chce totiž uvidět vzor, který hodlá naplnit. Neměli bychom zapomenout, že přikázání  platí obousměrně, tedy i pro rodiče – zachovat úctu k dětem, k dětství. Neposkvrnit čistotu a důvěru dítěte lží, klamem či přetvářkou, protože dítě důvěřuje absolutně.

V otcovském principu je ukryta pro dítě autorita, bezpečí, pravda, věrnost, spolehlivost. V mateřském zase láska, oddanost, odpuštění, chápavost, obětavost. Toto jsou atributy, které dítě pro svůj duchovní vývoj potřebuje a vyhledává. Důvěřuje rodičům více než oni sami sobě. A čtvrtý bod Desatera se nám snaží říci, že autorita nespočívá ve vynucování si respektu, nýbrž v náplni otcovského a mateřského principu. Jen taková náruč, která je spolehlivá, chápavá, láskyplná a otevřená, smí být nazvána rodičovskou a pokud se navíc spojí s osobou otce a matky, pak může dojít k naplnění dlouhodobého štěstí už tady na Zemi.

Páté přikázání Desatera: „Nezabiješ!“ Je to nejkratší nařízení, avšak velmi úzce lidmi chápané. Mnohý člověk má povědomí o Desateru, že něco takového existuje, cosi o tom slyšel a zpravidla si vzpomene právě na pátý bod, pod nějž má tendenci zahrnout i všechny ostatní, když sebejistě odpovídá: „Jo, jo, Desatero já znám, to dodržuju, já jsem nikoho nezabil.“ Samozřejmá úcta a respekt k životu ve všech jeho formách je podstatou tohoto přikázání, ovšem nařízení nekonkretizuje pouze fyzický život s jeho jemnějšími aspekty. Přesahuje až do myšlenkových proudů duše. To znamená – nezabiješ také dobrý úmysl, nezabiješ talent, nezabiješ radost.

Mnohý rodič např. silou své autority nutí děti dodržet svoji vlastní představu o jejich budoucnosti, zabíjí tím talent a neumožní rozvinout skrytý potenciál, pro který se narodily. Z opačné strany se může naopak dítě provinit na svém rodiči tím, že když jsou mu poskytnuty široké podmínky pro rozvoj osobnosti, že takový dar zmaří, zabije. Uznání a ohledy si zaslouží pochopitelně každá životní oblast – ať už se jedná o přírodu, zvířata nebo člověka. Je velmi tenká hranice mezi nejlepším úmyslem a svobodou bytostného života. Proto jsou nekonečné diskuse nad zvířaty v klecích, nad kácením pralesů, nad svobodou v jakémkoli pojetí. Páté přikázání je značně široké, nelze je sešněrovat na pouhé fyzické projevy násilí.

Šesté přikázání: NESESMILNÍŠ! Jiným výrazem „Nezcizoložíš!“ je bodem, který si v církvi pro středověké nařízení celibátu, získal zvláštní pozornost a popularitu. Přísné potlačování fyzické stránky lidské sexuality vedlo či vede k různým deviacím, neboť pod tento bod Desatera se uschoval přebytek komplexů a temných stránek lidské osobnosti, které však jedna z největších sil – pohlavní energie – vždycky vynese na povrch. Starozákonní výraz „smilnit s cizími bohy“ je pravým základem tohoto nařízení. Jedná se o vztahovou pevnost, kdy manželský vztah se má odehrávat pod božskou režijí, tedy ke spojení cest dvou lidí má dojít v zaměření ke stejnému cíli, ve vzájemné lásce, úctě, shodě a vzájemné odevzdanosti.

Originalita každého je jistě žádoucí, avšak bez vzájemné tolerance a souladu není možné manželství dlouhodobě udržet. Smilnit s cizím božstvem znamenalo opustit Boha Izraele, zradit věrnost, porušit oddanost. Cizoložství je tedy porušením veškerých slibů, znevážením počáteční čistoty přesvědčení. Otázkou však zůstává, zda manželství, které bylo uzavřeno před světským úřadem, zda vůbec vzniklo na duchovní rovině, neboť manželství je energetickým svazkem, uzavíraným také v rovině Ducha. Rovnováha a soulad v manželství je to nejcennější na tomto svazku. Pokud jedna strana žije v oddanosti a druhá manželský mír znevažuje či porušuje, vznikne propast, která dřív či později vytvoří nepřekročitelnou vzdálenost.

Útěkem do jiného lože mnohdy demonstruje partner(ka) zákon přitažlivosti, kdy je stejné přitahováno stejným, zároveň tak doznává svoji nezodpovědnost při výběru životního partnera, který byl učiněn lehkovážně, často pod vedením čistě fyzických pohnutek, v čemž mi statistika jistě dá zapravdu. Promiskuitní jednání navíc vytváří nekonečné karmické vazby, kdy neviditelná vlákna osudu zauzlují vývoj člověka mnohdy na nejeden život. Střídáním partnerů stylem „zářez na pažbě“ tak dochází k uháčkování velmi složitého karmického vlákna, které nelze rozplést, dokud dlužník nezaplatí do posledního haléře, jak říká Bible. Manželství je tehdy skutečné a cenné, panuje-li v něm mír a soulad, takové má také respekt mnoha očí. 

Sedmé přikázání Desatera: „NEPOKRADEŠ“. Není snad v této společnosti porušováno žádné nařízení tolik, jako sedmý bod Desatera. A podívejme se, kam to civilizaci přivádí. Je to zneužívání tolerance a respektu, výdobytků lidské práce i talentu. Málokdo by se mohl pochlubit, že nebyl někdy v životě okraden. Stejně jako dva předchozí body, zní tento příkaz velmi jasně a krátce, s ostrou dikcí a jednoznačně. Nedává další alternativy, říká zcela jasně: respektuj druhého i jeho vlastnictví! Uvědomit si musíme, že se nejedná pouze o statky hmotné, jde také o talent a duševní dědictví, nápady, ideje, vědomosti, dokonce pověst a důstojnost člověka.

Pro mnohého podnikavce je obchod na prvním místě a zaprodal by pro mrzký peníz i vlastního bratra. Poškodit vztah kvůli hmotné výhodě je smutnou ukázkou nepochopení tohoto přikázání. Dnes a denně jsou televizní zprávy plné porušování „nepokradeš“, jako by lpění na majetku někomu mělo zajistit štěstí. Mamutí krádeže v ekonomické a politické sféře jen dokreslují znevažování Božího Zákona, dokonce samy občanské zákony jsou utvářeny tak, aby posloužily jedněm na úkor druhých. Zloděj netuší, že jeho skutky se hluboko vpisují do vesmírných paměťových záznamů a oslabují vnitřní sílu duše, tolik potřebnou k povznesení se do světlých výšek Božské inspirace. 

Přikázání osmé: „Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému“. Lidská řeč je nedoceněné privilegium a nebetyčný dar. Člověk by si měl uvědomit, že participuje na nejvyšší Stvořitelově síle, kterou je tvorba slovem. Chápeme tuto dispozici jako něco automatického, co jsme přejali od svých maminek výchovou a mnohdy s mateřštinou zacházíme jako s nechtěným dítětem. Přitom dobře víme, že slovem lze na jednu stranu pohladit, utěšit, pomoci a na druhou ublížit či zranit. Jak nevhodně si počíná ten, kdo slovo postaví do temných služeb pomluvy, zrady, nactiutrhání, klevetění, výčitek, nadávek či hrozeb. Protože ve fyzickém světě vnímáme především hrubohmotné projevy, podceňujeme energetický dopad slova.

Neuvědomujeme si, že právě slovem, které nenese kladný náboj, boříme jemné stavby duševních světů a pokud je negativní slovo propojeno s bezbřehými emocemi, pak jeho dopad může být drtivý. Pro jedince s nedostatečnou imunitou či křehké duše znamená při dopadu silnou destrukci jejich aurického pole a následné projevy ve fyzické rovině (nemoc, psychické problémy). Osmé přikázání Desatera apeluje na čistotu naší řeči i myšlenek. Lhát či křivě svědčit znamená tak silný karmický závazek, že si jej lze přenést do dalšího zrození v těžkých případech až jako trest ve fyzické stavbě těla. Ježíš říká: „Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, jsem já uprostřed nich.“

Aplikujeme-li tuto radu na osmé přikázání, pak při setkání lidí má být řeč o věcech Ducha, potom se nedopustíme pomluv a výsměchu. Poněvadž lidem zpravidla chybí jednotný vysoký cíl, tedy úsilí o nalezení Království Božího, pak se snižují (snižujeme) k plevelným řečem, které mnohdy postrádají světelnou energii. Všiml jsem si, že Asiaté mají velmi rádi humor, který je jasný a jednoduchý, tzv. dětský. A podívejte se na humor naší společnosti. Bez oplzlosti a dvojsmyslnosti se žádný vtip neobejde. Duchovní sféry mají humor velmi rády, avšak takový, který souvisí s radostí, pravdou a ohleduplností. Ať tedy osmé přikázání není vztahováno pouze na lež, ale na čistotu a otevřenost projevu, který bude dělat čest stvořitelské síle.

„Nepožádáš manželky bližního svého“ je devátým pravidlem Desatera. Předposlední přikázání totiž řeší nízké pudové pohnutky člověka, který se jim vydá všanc. Nelze shovívavě přehlížet mravní úpadek společnosti, kdy náhodné známosti se stávají společenským standardem a síla pohlavního pudu je zneužívána dennodenně bez pravidel a úcty ve westernovém pojetí hrdinů, jejichž cílem je počet zářezů na pažbě. Úcta k druhému pohlaví se neprojevuje pouze odsudkem sexuálních deviantů u televizních zpráv, ale již v myšlenkách, kde se porušení tohoto nařízení nepozorovaně rodí. Falešně pojatá demokracie vykřikuje hesla o svobodě, na mysli má však spíše anarchii bez pravidel.

Rozšíření pornografického průmyslu není projevem demokratické svobody, nýbrž dekadencí a neschopností společenského aparátu, který svojí benevolencí připravuje živnou půdu pro vstup a působení protikladných sil života, které toto prostředí vyhledávají. Rozvolnění pudové stránky začíná v mentální oblasti, která odmítá pravidla a respekt k jakékoli autoritě. Udržovat krb svých myšlenek čistým je zlatým pravidlem, jež člověku pomáhá k respektu a naplnění nejen devátého přikázání. Protože myšlenka je původcem, spouštěcím mechanismem žádostivosti, je třeba si ujasnit své priority, morální zásady již v zárodečném stádiu a zůstat pevný ve svých rozhodnutích, neboť vlažnost v mravních principech je autorem nejedné trestní karmy.

Desáté přikázání: „ Nepožádáš statku svého bližního“, jinými slovy toto nařízení analyzuje velmi rozšířený jev, kterým je lidská závist. Někteří lidé ji označují jako nemoc duše a nejsou daleko od pravdy. Žádostivost pramení právě z tohoto zdroje, který má původ znovu v myšlenkové oblasti. Porovnávat materiální hodnoty a učinit si z takové touhy svůj cíl je rozšířenou nákazou napříč celou společností. Každý člověk se rodí do života s neopakovatelnými dary, každý je originálem a zároveň nikdy nemůže vlastnit všechno. Místo, aby rozvíjel osobní potenciál, zvažuje v myšlenkách cizí statky, ať už jsou charakteru hmotného anebo jde o duševní vlohy a talenty.

Nejprimitivnějším se pak jeví realizovat závist a bližního „oceňovaného“ člověka poškodit. Usilovat o majetek druhého je z duchovního hlediska porušením desátého nařízení, a nepochopením Boží prozřetelnosti, která člověku do vínku dává vše potřebné k rozvíjení vlastních dispozic. Je přece nádherné radovat se z úspěchu a šikovnosti druhých lidí, kteří svůj talent zúročí ve prospěch celé společnosti. To je projevem jednoty a pospolitosti – přát si úspěch navzájem, jedině originalita projevovaná ve vzájemnosti posouvá celek. Žádost, závist a nenávist jsou projevy, které lidského ducha svazují a uvězňují na dlouho v karmickém spletenci osudových procesů, dokud neotevře oči a neosvobodí se právě poznáním těchto duchovních zákonitostí.