Odpuštění

2012Ruda:

Přátelé, k odpuštění mi dovolte několik vět: od naší mateřštiny bychom se mohli všichni učit -- už ve slově samém slyšíme to zásadní slůvko -- pustit. Tady je ten zakopaný pes, jelikož onen problém, bolest, střet v sobě uvnitř držíme a nedokážeme jej uvolnit. Lavírujeme pak na tenkém ledě a hledáme hranici, kam až necháme problém dojít. Zpravidla neřešíme otázku nelásky, spíše řešíme otázku míry, frekvence, opakovaného ubližování. Dokud v nás trvá ono zmíněné ALE, není problém uzavřen, není puštěn. A podotýkám, že není recept na odpuštění, protože je to učebna života a každému ušita na míru zcela jiná.

Je rozdíl mezi odpouštěním a blbostí, mezi láskou a naivitou, vstřícností a zneužíváním. Mnohdy jde o problém nikoli ve vztahu k druhému, ale ve vztahu k sobě, protože druhému chci neustále prokazovat lásku, porozumění a zapomínám ji prokazovat sobě, pak si po létech nepovšimnu, jak jsem zneužíván(a). Vždycky opakuji, že Boží Láska není naivní, je obrovská, milosrdná, všeobjímající, ale také náročná, vyžadující (vývojový postup).

S lidským odpuštěním to má být zrovna tak. Má být obrovské, milosrdné, dávající šance, avšak pro vývoj a dobro druhého nemůže být naivní, nesmí postrádat svoji stránku náročnosti. Tedy: „Nezlobím se na tebe, mockrát jsem ti již odpusil(a), avšak dál ti nemohu to či ono tolerovat. Neseš stejný díl svobody a odpovědnosti jako já. Buď pochopíš anebo nemůžeš sdílet stejnou cestu se mnou." Mnohému se toto řešení zřejmě nebude líbit a jsem si toho vědom. Nelze univerzálně stanovit řešení, případ od případu je jiný jako my sami jsme každý originálem a hledáme cesty, řešení i pomoc, aby svět mohl být lepší.

V mém pojetí to není o ALE. Když např. nemohu sdílet svůj prostor s alkoholikem, ctím jeho svobodu rozhodnutí a on musí ctít moji. Pokud můj prostor nechce respektovat, není to o ALE. Pak se cesty dělí a neznamená to nelásku. Je třeba si uvědomit, že Láska neznamená nutně podmínku být spolu. Láskou je v mnohých případech i odchod bez nenávisti. Poučme se z Knihy knih. Co nastalo při pádu lidí? Co udělal milující Bůh -- vyhnání z ráje. Co myslíte, je to neláska? Já tvrdím NIKOLIV. Je to znovu LÁSKA, která se s bolestí musí pro druhého na nějaký čas odmlčet, aby dostal v náročnosti příležitost k pochopení.

Je milující Bůh nenávistný? Nikoliv; je odpouštějící a nebojím se říci, že si ponechal své ALE, když člověku dal příležitost -- poznej tedy fyzický svět, ale pak se ke mně vrať, já na tebe budu čekat. Proto nás odpuštění bude vždycky bolet a proto s ním budeme mít věčné starosti a budeme o tom ještě mnohokrát diskutovat, protože odpuštění s sebou vždycky ponese bolest, je to bolest Lásky, která se druhému odmlčela, uzavřela, avšak čeká, až jednou bude moci opět ztracené hodnoty, vztahy obejmout a se slzami přijmout zpět. Tehdy bude odpuštění dokonáno.

François:

ODPUSTIT... praví Bůh

Myslím si, že ta nejkrásnější věc, kterou jsem vynalezl, praví Bůh, je
ODPUŠTĚNÍ. I když naděje, doufání jsou též velmi krásné, fascinující. Ale
odpuštění je tak málo samozřejmé, jak vy lidé říkáte.

Tak málo jsme jej očekávali. Po všech těch střetech, po vzduchem letícím nádobí,
rozvodech, odmítnutích, svírajících obručích nebo mřížích vězení a všemi těmi
válkami...

Ó ano, odpuštění je to, co jsem udělal nejúžasnějšího. Po všech těch
miliardách let přiznávám, že jsem si ještě sám na to nezvyknul. To je, dalo by
se říci, setrvávající zázrak. Jeden veliký zázrak, možná ještě mocnější než
stvoření světa, života, i když to samo o sobě nebylo též nic snadného. Ale
odpustit..., odpustit je jako něco nemožného, co se stává možným. Jako mrtvý
strom, který začíná znovu rašit či zapomenutá hlíza, pohřbená kdesi pod ledem,
která na slunci tak udatně rozpukne ve všech svých barvách. To je více než
narození, to je znovuzrození. A to, věřte, je možná mým nejkrásnějším zázrakem.

Ano, jak rád obdivuji jaro života u tolika lidí, kteří mu ještě věří 
a těch, co padnou do té zcela zvláštní léčky, kterou jsem vytvořil: láska něžnost,
láska vášeň...

Když však poté, co se přehnala bouře krutých slov, když dozněly souboje
lehké palby anebo hřmění velkých kanónů, když vše bylo řečeno, když vše bylo
rozbito mezi dvěma přáteli, mezi manželi, rodiči a jejich dospělými dětmi. Když
už není žádná naděje, když jsme práskli dveřmi budoucnosti...a najednou, zničehonic
se děje něco nového. Já, říká Bůh, jsem vždy dojat, dojat k slzám. Neboť já pláči
nad vámi, které jsem učinil tak zranitelnými. Ó ano, jak hřejivé je mému srdci
vidět někoho, kdo byl plný záště a kdo dokáže říci: Rozumím ti, v podstatě tys
nevěděl,  co činíš...! Miluji tě stále, tebe, jenž mě zradil a našel cestu
návratu. Tebe, který mi zašeptal se vší pokorou: Odpust mi!

Ach odpuštění...to je tak trochu můj »  job » na plný úvazek, praví
Bůh a nestěžuji si. Nacházím vás tak krásnými, když mne o něj prosíte každý
den, tak jak o každodenní chléb v nezapomenutelné modlitbě mého Syna. Však víte...
v tom Otčenáši, který si šeptá tolik mých dětí večer před ulehnutím....

Člověk, a to chápu, je tak křehký, tak ubohý, tak rozpolcen mezi tělem a duší,
mezi ranami a sny. Jsem plný porozumění a rád vyslyším pokornou modlitbu, když
ji říkáte s dětmi: « Odpusť nám, Pane, jako i my odpouštíme našim
viníkům.... » A chci vám dát ještě dnes zálibu a hlavně sílu k odpuštění.

Tento zázrak odpuštění, praví Bůh, je tím nejkrásnějším dílem, které jsem
vytvořil.