Růžencový zážitek z Turzovky

Na poutní místo jsme dorazili poněkud dříve a v téměř prázdné kapli jsme se pohodlně usadili po obvodu stěn. V tom nějaká paní oznámila, že se pomodlíme růženec. Přes veškerou úctu k Boží Matce, nejsem zcela „růžencový typ“, ale statečně jsem setrval s tím, že ze svatého místa se zbaběle neprchá a jako svobodná bytost nejsem nucen recitovat, když se pro to nerozhodnu. Dobře jsem udělal, neboť jak dále popíši, prožil jsem růženec zcela netradičně. Tato modlitba je totiž postavena jako mantra, kdy se duch člověka nechává unášet na stále dokola se opakujícím znění. Musí být pochopitelně někdo obětavý, kdo modlitbu vede a řídí nevědomky její energetický tok, ostatní se mohou ponořit do meditační hladiny a nechávají se unášet na vlnách niterné osobní zbožnosti. Pokusil jsem se tedy hned na začátku naladit na svaté proudy poutního místa a dostal jsem se tak do meditačního stavu, kdy jsem sice vzdáleně vnímal tok modlitby, avšak uvnitř jsem prožíval nečekaná dění, která se vám pokusím popsat, jak nejlépe budu umět.

S každým desátkem růžence se obraz měnil, neboť i proud modlitebního tónu se měnil a moji koncentraci tak přeladil na jinou frekvenci. Vše začalo ještě při úvahách, zda se mám připojit ke slovní formě a slovenštině, nitro se vzpouzelo, a tak jsem nechal věci proudit.

Obraz první: Najednou jsem ucítil vůni kadidla a posvátnou atmosféru spojenou s bohoslužebnými rouchy. Nepociťoval jsem to fyzicky, byl to niterný vjem, při kterém jsem se rozpomínal, jak ona roucha voní. Je to směs vše pronikajícího kadidla, zatuchliny, vlhkosti i cizokrajných vůní, neopakovatelný jemný pach, avšak nikterak nepříjemný, patřící odedávna do archivních skříní bohoslužebných prostor. Oblékám si nějaké roucho, pálím kadidlo, mám s tím spoustu práce, abych vše vykonal tak, jak mám. V celém posvátném prostoru figuruji sám, jsem však mnohem starší. Kdo jsem? Bože, co to je? Jsem velký muž a kněz, moje autorita je všem známa, s nesmírnou vírou vykonávám pálení kadidla a obětuji na oltáři. Zachariáš! Malinko se vytrhuji z meditace – co to má znamenat? Ozývá se ve mně Ruda, avšak musím správně porozumět – nemohu se zcela ztotožnit s postavou a zároveň jsem s ní identifikován proto, abych postihnul její pocity, určitý děj, jsem tam proto, abych něco nalezl – ano, jsem ochránce. Cítím kadidlo a vnímám sebe, Zachariáše, který touží vše vykonat správně. Z pravé strany se objevuje světlo. Co to je…? Údiv! Obraz se rozplývá. Už vnímám zase jen Zachariášovy pocity. Myslím na Mesiáše a na Jana, kterého by chtěli polapit. Musím je ochránit. Vím, že si pro mě přijdou, slovo však ze mě nedostanou. Na Mesiáše jsme čekali celé věky, teď je ta doba plná zázračných událostí a ti, kteří nerozumějí svaté touze národa, chtějí polapit malé děti. Nedostanou ze mě ani slovo, už jdou; vím, že raději zemřu, než bych ohrozil malé chlapce…

Obraz druhý: Slyším, že se změnil tok modlitby, což mě vytrhlo z meditačního obrazu: „…jako bylo na počátku i nyní i vždycky….“ Co to beru do rukou? Sedlo? Probůh, kde jsem vzal sedlo? Vždyť jsem s přáteli na Turzovce a jsem Ruda. Nikoli. Už jsem zase v hloubce dění a znovu jako ochránce a pomocník. Osedlávám oslíka, pohyb sedla nad jeho hřbetem a myšlenky pokorného muže, který je stále sám se sebou. Josef. Plný otázek, a přesto umravněný člověk bez osobních pohnutek. Uvažuji nad cestou a tlučou se ve mně otázky. Zaslechl jsem ten pokyn správně? Co by se stalo, kdybych na to nereagoval? Dítě musím dostat do bezpečí, ať je to jakkoliv! Sedlám zvíře a stále jsem plný úvah. Nikdy se však nezeptám, přijímám to jako Boží vůli. Ty otázky ke mně v posledních měsících stále přicházejí. Odpovědi na ně však nehledám, možná to ani nechci znát, jsem jen obyčejný muž a nepřísluší mi takhle se tázat. Důležité je, abych JI dostal i s dítětem do bezpečí… Obraz se rozplývá, slyším, že nastal konec dalšího desátku růžence.

Obraz třetí: Jsem starý muž, židovská nenávist mi ztrpčuje stáří. Říkají mi „učiteli“ a já mám pocit, že nemohu nikoho ničemu naučit. Jsou hluší a slepí, přitom v Písmech je to černé na bílém. Opět by chtěli odsoudit Ježíše, toho čistého a vidoucího mezi slepými. „Gamalieli, co ty si o tom myslíš?“ To byla otázka na mě. Kdyby v našem národě bylo více tak čestných a pravověrných synů jako je ON, nemuseli bychom vést neustálé spory. To věčné kverulantství nás vede vždycky jen do problémů. Je třeba chránit ty, kteří společnost vedou k sebepoznání. „Já si o tom myslím tolik: pokud je to jeho učení jen z jeho hlavy, zanikne brzy a samo se rozpadne, pokud je však z Boha, není síla, která by je potřela.“ Dívají se vzájemně po sobě a nevědí, co na to říci aspoň na chvíli to jejich štvaní snad ustane.

A opět se mění melodie řeči, na chvilku otevírám oči, abych se ujistil, že jsem to já a že jsem ještě svázán s pozemským světem.

Obraz čtvrtý: „Hej ty! Co tady okouníš! Vezmi to dřevo a pomoz mu!“ U nohou mám malého synka, ale není teď čas se věnovat vyděšenému dítěti. Příliš nesmlouvavě na mě spustil ten římský voják a než se dát zmrskat, beru dřevo a pomáhám zuboženému muži, kterého jsem se snažil rozpoznat. Je příliš zbrocen krví a potem, ale myslím, že je to ten prorok, kterého jsem před časem uviděl a o kterém se všude mluví. Máme mezi sebou těžké dřevo, jde mi po pravém boku a musím myslet jenom na něj. Co se stalo? Proč jej tak zbili a zmučili? Kam jej vlečou? Není čas na otázky, je příliš vyčerpaný a sotva stojí na nohou, musím mu pomoci. Přes jeho zubožení mě fascinuje a toužím se dozvědět proč s ním tak nakládají…

Obraz pátý: Nemohu dlouho rozpoznat, kdo jsem a co tu dělám, jsem strnulý bolestí nad tím výjevem. Už to vím. Jsem bývalý setník a složil jsem funkci; zřekl jsem se svého římského jména. Nemohl jsem se dívat na to, jak s tím mužem nakládali. Děje se tu obrovská nespravedlnost a zároveň všichni ti lidé bez boje a bez výkřiků s pokorou všechno přijímají. A ta jeho matka! Fascinuje mě ta jeho matka! Zabili jí syna, a přesto je v ní tolik vznešenosti. Bolestí je zhroucena do sebe. I já prožívám zklamání, bolest a stud. Ta smrt byla nespravedlivá a bez možnosti obhajoby. Tolik bych chtěl nějak pomoci, ale stojíme tu všichni bez síly, tak strašlivé je to dějství. Teď přicházejí dva muži, jsou z ušlechtilých, výše postavených Židů, od vidění je znám. Už je po všem, a tak jej budou snímat z kříže, těla nesmí zůstat kvůli svátku viset na dřevě. Jdu jim pomoci, aspoň nějak pomoci. Vidím jeho matku, tolik sevřenou bolestí…

Něco se změnilo… už jsem zase Ruda a slyším, jak zaznívá pokyn: „…a ještě se pomodlíme za nás všecky přítomné… Zdrávas Maria…“ mé oči zabloudily nad oltář, tam, kde spočívá socha Panny Marie. Ta socha se jim moc nepovedla, pomyslím si, je příliš neživá. Už jsem zase zpátky…