Otčenáš

2012Ruda:

Reaguji na dotaz k modlitbě Páně. Hlavně, prosím vás, nemějte dojem, že mám patent na všechno. Vím, že nic nevím a obdivuji vaše krásné komentáře, které pramení z podobných hlubin života. Já se pokouším pouze neuměle vyjádřit to, co se snažím chápat a žít a jsem si plně vědom toho, že každý z vás by dokázal podobné či stejné téma rozvíjet zase z jiného úhlu a v tom je naše liská originalita. OTČENÁŠ JE MODLITBOU LIDU, ALE TAKÉ OZDOBOU PREZIDENTŮ. Vysvětlovat nejznámější modlitbu je jako nosit dříví do lesa, avšak přestože ji z paměti vyloví nejeden rošťák, ustrašená modelka a dokonce představitelé veřejného života, přesto mnohými lidmi zůstává modlitební výklad Ježíšův nepochopen či zařazován mezi archaickou poezii.

Nechci tady řešit jednotlivé verze Otčenáše, ani jejich autenticitu, spíše se zaměřím na praktickou stránku modlitby, která v drmolení, případně otupělé nucené recitaci ztrácí svůj mystický rozměr. Otčenáš není básnička, přestože takto jsme si ji osvojovali již jako děti. Možná by si modlitba zasluhovala uvedení v širším kontextu, protože Ježíš, na kterého učedníci naléhali, vysvětlil nejprve negativa a pózy při modlitební práci, tedy čeho se vystříhat (nebuďte jako pokrytci), zmínil také prostředí a potřebné naladění (vejdi do svého pokojíku a zavři za sebou dveře) a pak teprve vysvětluje modlitební praxi, jednotlivá vyjádření, z nichž každé má jiný charakter a cíl.

Podobně jako je tomu v Desateru, se první část vztahuje k Božímu Duchu, druhá pasáž je zaměřena do pozemské současnosti. Člověk, který modlitbu prožívá plným nitrem, nezůstává pouze u recitace, ale vnímá smysl oněch vyjádření přes svoje pocity, které se budou u jednotlivých úseků zákonitě měnit, protože se týkají pokaždé jiného obsahu. Samozřejmě, že kde se člověk podřizuje početnému společenství, nelze modlitbu prožít úplně stejně, jako když ji rozvolníte na jednotlivé oddíly v tichu meditační samoty. Její blahodárnou energii však lze pocítit jak v jednom, tak druhém případě. Avšak jen tehdy, když ji nebudete vyjadřovat na patře, nýbrž spolu se slovy půjde energie z prsou.

„OTČE NÁŠ“ – jsou první slova této modlitby a zároveň oslovením, navázáním důvěrného vztahu se Stvořitelem, z jehož láskyplné náruče pochází nejen celé stvoření, ale – světe div se – i já sám, každý z nás. Ti, kteří měli v životě to štěstí, že jim může zůstat milá vzpomínka na vlastního tatínka, se možná neurčitě rozpomenou na chvíli, kdy pocítili důvěru, zažili pocit ochrany a bezpečí, obdiv k otcovské autoritě vyvěrající z lásky, nikoli ze strachu. Ne každý může vzpomenout v dobrém, každý však po takové náruči někdy zatoužil, a pokud projektujete tento pocit do úvodu modlitby Páně, pak nikdy nebude všední říkačkou.

„Jenž jsi na nebesích“ je uvědoměním svatosti a diference mezi lidským a božským. Nebesa nejsou vzdálená destinace, začínají pár centimetrů nad naší hlavou, jsou potud mimoběžným stavem bytí, pokud my sami neprocítíme jejich blízkost a nevneseme je do svých srdcí. Dokud si budeme uvědomovat fyzickou oblast, dokud budeme plnit své úkoly a povinnosti ve hmotě, dotud budeme vzdáleni a odděleni od Božského bytí a byť mohou být nebesa v nás samých, budou pro naše chápání stále příliš vzdálena.

„Posvěť se jméno tvé“ je formulace skrývající širost prostoru a hlubinu činnosti, neustálý pohyb života, v němž Bůh manifestuje své bytí. Tisíce jmen a tvarů, kterými realizuje své koncepce existencí. A kdyby měl nekonečno podob a jmen, člověk je ten, jenž má vydat chválu a žehnání úžasné tvorbě i nesmírnosti všech projevů žití.

„Přijď království tvé“ toto přání je touhou po rozprostřeném vědomí Boha, se kterým se lidský Duch snaží ztotožnit. Pocit vlády Boha nad stavem lidského srdce, jemuž zpravidla rozum diktuje podmínky a snaží se umlčet každé hnutí mysli pod falešným závojem pozemských potřeb i lákadel, odvádějících člověka od jeho věčného cíle. Dokud rozum kraluje, nelze poznat a pochopit Království Boží.

„Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“ – moje oblíbené vyjádření, ukrývající odvěký zákon příčiny a důsledku, zákon souvislosti, kdy člověk potřebuje pochopit, že Božská Jednota sdružuje všechny oblasti do pomyslného středu a porušením rovnováhy stvoření je vyvolána reakce v opačné polaritě. To, co se odehrává v naší psychice, má svůj dopad v somatické (tělesné) oblasti. To, co se odehrává ve společnosti, má svůj odraz v jednotlivých proudech národa. To, co tvoří Pán na vesmírných polích života, odráží se na polích lidských osudů. Nerovnováha či rozčílení v mentální oblasti se člověku vepíše do podoby fyzických bolestí. Proto má člověk vyhledávat pouze vůli Boží, nikoli prosazovat svou, která od podstaty cesty odvádí.

Dokončení Otčenáše: druhá část modlitby je, podobně jako je tomu u Desatera, věnována vztahu k člověku. „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes“ – prosbou vyjadřujeme nejen své materiální potřeby, jak je to mnohými vnímáno. Vyjadřujeme i pokornou touhu po všem, co může prospět naší cestě zrozenců na Zemi. Nikoliv chlebem živ je člověk, také stravu duše potřebujeme v nemalé míře. Dokonce si prosíme o nejednu zkoušku, kterou by náš rozum jistotně odmítnul. Je to snadné – uvažujme při Otčenáši, co je pozemským chlebem, tedy i údělem člověka. Bez pokory však tuto prosbu nelze vyslovit, neboť jí žádáme o svůj duchovní vzestup.

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Tyto dvě věty prověří naše úmysly až na dřeň. Nelze žádat odpuštění, pokud sami setrváváme v zatvrzelosti srdce. Nežli tuto formulaci odbrebentit, to raději neříkat nic. Žádáme-li Boha o milost a milosrdenství, je třeba učinit krok z vlastní strany a vyrovnat letité dluhy, abychom uzavřeli cyklické kolo příčin a následků, nazývané ve východních učeních zákonem karmy. Touto prosbou si máme uvědomit právě jmenovaný zákon a vynasnažit se o vztahovou harmonii a soulad, abychom neroztáčeli kolo trestných osudů. Kontaktujeme-li Stvořitele touto prosbou, uvědomíme si zároveň provázanost a dokonalost systému, jehož jsme součástí a v němž neseme svůj díl odpovědnosti.

„A neuveď nás v pokušení“ je uvědoměním si duality života, jeho strany protikladu, která životu taktéž vydává svědectví a prověřuje člověka v jeho pevnosti a oddanosti životní cestě. Nelze svalovat vinu za svá rozhodnutí na nikoho jiného, ale je třeba udržet mantinely své pouti v zorném poli dobré inspirace. Pokud člověk neudrží ve svém nitru dostatečnou hladinu čistoty a světla, potom se posouvají ochranné limity a sejít z cesty pak znamená nejednu obtíž a nelehké návraty. Strana protikladu je reálnou strukturou hmotného života Země, vykonavatelem trestných procesů. A ne každý si uvědomuje skutečnost, že je třeba být otevřen dobru, stát pevně i tehdy, kdy lákavé nabídky prověřují naši odolnost.

„Ale zbav nás od zlého“ je prosbou o Boží pomoc v nelehké situaci, kdy si uvědomujeme otevřený útok a možné následky. V této prosbě se skutečně obracíme k boží ochraně, reprezentované silami andělského dobra. Jen málo komunikujeme s onou nám nejbližší říší andělských průvodců a ochránců. Máme příležitost si jejich existenci a přátelství uvědomit a požádat o jejich sílu. „Amen“ je stvrzením všeho vyřčeného. Je to uzavření celého modlitebního projevu, slavnostní tečka a nejkratší modlitba sama o sobě: ať se tak stane! Podepsání toho, co vyslovuji. Přihlášení se k významové pravdě, souznění s obsahem.

Mojamedulienka: Tak jsem tu moji milovanou havěť uložila- ty starší každého do jiného pokoje s tabletem a nahraným filmem s vánoční tematikou(i když protestovali, už i ta dvanáctiletá Maruška se v nemocnici dívala na Stmívání!!, což mě téměř rozčílilo, ale byla jsem poučena, že je "jiná doba". Noo, a to to potom vypadá. A zeptat jsem se teda chtěla, a sice, když Ruda ráno vysvětloval další díl Otčenáše- já mám modlitbu spíš jako rozmluvu a tak když říkám "Neuveď nás v pokušení", tak se tak jako spíš omluvně zatvářím, protože si dost dobře nedokážu představit, jak by nás mohl Bůh uvádět v pokušení. Takže tak, Rudo.

30Helena03: Ano, Medulienko, i náš zdroj nás upozorňuje na chybu „neuveď nás v pokušení". Vždyť Láska nepokouší. Jako maminka jsem také své dítě nelákala, aby si sáhlo na horká kamna. A tak když se modlí lidé různých směrů, já při této větě ztichnu, šeptám si ji jinak.

2012Ruda: Medíku, Stvořitel přece nikoho plánovitě neuvádí do pokušení. Helenka už to vyjádřila. Otázka překladu a tradice není přece dogmatem víry, nás spíše zajímá smysl toho, kde se pokušení rodí, co za ním stojí a jak se k němu stavíme my sami. Proto je ta otázka pro nás samé, že si vyprošujeme na Otci sílu, abychom v naléhavých zkouškách obstáli a aby se k nám přiznával v každé životní situaci.

Janfian: Milá Medulienko, dotaz byl směrován na Rudu, ale protože mě téma oslovilo, dovolil bych připojit svůj laický pohled. Pasáž v Otčenáši „Neuveď nás v pokušení" vnímám úplně jinak, než že by nás Pán pokoušel. Myslím si, že myšlenka, kterou tyto slova sledují, je hlubší. Je to prosba o ochranu před odkloněním z cesty k Bohu, o udržení našich kroků ve směru života, vedoucímu k Otci. Na to navazuje další část modlitby „Ale zbav nás ode zlého", která se vztahuje, dle mého názoru, ke stejnému problému. V Izraeli jsme byli na Hoře pokušení, na místě, kde stál Ježíš Kristus a ďábel ho pokoušel po 40-ti denním pobytu v poušti. Nabízel mu všechny poklady světa, moc i slávu, jen když se zřekne Boha, svého Otce. Ježíš nepodlehl jeho nabídkám, jeho pokušení, odmítl ho a ďábel zmizel. Když jsme stáli na tom samém místě v horském klášteře, přišlo mi, že navzdory názvu této hory by se spíše měla jmenovat Hora pevnosti. Pevnosti ve víře, pevnosti v nastoupené cestě, pevnosti v odvaze a ryzosti úmyslu, pevnosti v neoblomném a neochvějném přesvědčení o správnosti své cesty, pevnosti svého života a v důvěru v Otce na nebesích. Myslím si, že to je to pokušení, které odmítáme v Otčenáši, to pokušení, nad kterým zvítězil Ježíš Kristus a my prosíme v modlitbě Otce o pomoc, neboť toto pokušení se na nás valí v našem životě, v různých podobách, ze všech stran.